* 18. leden 1689 — ✝ 10. únor 1755
Charles Louis Montesquieu byl francouzský všestranný myslitel a filozof, je pokládán za zakladatele sociologie, kritizoval francouzský absolutismus a společnost své doby. Narodil se v roce 1689 v Bordeaux a zemřel v Paříži roku 1755. Vystudoval právo a stal se poradcem parlamentu ve svém rodném městě. Rok 1716 mu přinesl dědictví v podobě značného majetku a titulu barona a mohl se tak věnovat už pouze svým zájmům.
Věnoval se humanitním vědám, politice ale i anatomii, fyzice, botanice. Zajímal se o filozofii a literaturu. Sám psal a ve svých dílech se zabýval zejména soudobou společností (Perské listy), právem a státními otázkami (O duchu zákonů).
Kdo chce vládnout, nesmí hnát lid před sebou, ale kráčet před ním.
Láska a přátelství jsou dvě různé věci, aspoň nevím, že by přátelství někoho přivedlo do blázince.
Francouzi o svých ženách téměř nemluví, bojí se totiž, aby o nich nemluvili před lidmi, kteří je znají lépe než oni sami.
S většinou lidí raději souhlasím, než bych jim naslouchal.
Co řečníkům schází na hloubce, to nahradí délkou.
Šťastný národ, který má nudné dějiny.
Zákony jsou pavučiny, skrze něž velké mouchy proletí, kdežto malé se do nich zapletou.
Člověk musí mnoho studovat, aby málo věděl.
Proč lidé, kteří nemají co říci, nemlčí?
Velkých podlostí se dopouštíme z nenávisti, malých ze strachu.
Nic neshledávám tak obtížným, jako být duchaplný ve společnosti hlupáků.
Štěstí vězí spíše ve všeobecném založení ducha a srdce, které se otevřou štěstí tak, jako mohou uchovat lidskou přirozenost, než v množství konkrétních šťastných momentů života. Spočívá spíše ve schopnosti přijímat tyto šťastné okamžiky. Nevězí v radosti, nýbrž v hravě lehké schopnosti přijímat radost, v odůvodněné naději nacházet radost kdykoli, ve zkušenosti, že necítíme žádné obecné znechucení nad věcmi, které zakládají štěstí druhých.
Velmi prudce zamilovaní bývají obvykle zamlklí.
U mladých žen nahrazuje krása ducha, u starých duch krásu.
Můžeme ztratit lásku k bližním, ale povinnosti vůči nim nás nezbaví nikdo.
Věčné nicnedělání je vlastně trest pekelný - zdá se však, že ho zatím mnozí pokládají za rajskou blaženost.
Nedá se žít příjemně, když se nežije moudře, čestně a spravedlivě. A nedá se žít moudře, čestně a spravedlivě, když se nežije příjemně.
Všichni neodvážní lidé rádi vyhrožují, neboť cítí, že by hrozby udělaly dojem na ně samé.